James Blunt

Havranpírko James Blunt

Foto: Warner Music

Seděl s kytarou na štokrleti s nohama v bahně. Trochu nesvůj z televizního štábu BBC hrál a zpíval jakoby do zdi. Pozoroval jsem ho přes plot zákulisí festivalu v Glastonbury a přišlo mi, že už jsem ho někde viděl. Ne včera na pódiu, když rozezpíval sedmdesátitisícový dav, ale už dávno. Pak jsem si všimnul šrámu na čele, naštěstí jen od bahna, rozčepýřených vlasů barvy uhlí a došlo mi to. Takhle musel vypadat můj dětský hrdina Štorchových románů Havranpírko, pravěké, bojem předčasně dospělé dítě. Ostatně dvaadvacetiletý písničkář James Blunt je taky válečník.

A tady stojí děti / S rukama rozpřaženýma k nebi/Na tvářích jim schnou slzy / A on tam byl / Bratříčci už v mělkých hrobech / Otcové ztracení beze stopy / Národ slepý k ponížení / A on tam byl // Tohle není statečnost / Už nikdy statečnost v očích / Jen smutek. (No Bravery)

Písně po večerce

Tuhle písničku, kterou končí album Back to Bedlam, napsal voják, průzkumný důstojník James Blunt na ubikacích v Kosovu v roce 1999. Tehdy v Prištině mu bylo dvaadvacet, kytaru měl přimontovanou k tanku zvenčí a jedna z nejkrvavějších občanských válek se mu stala nejspíš už doživotní inspirací. Písničky skládal potichu po večerce.

"No Bravery je v podstatě jediná písnička, kterou jsem v Kosovu opravdu dokončil. Pamatuju si, jak jsem ji vymýšlel obutý v posteli. Tehdy jsme museli spát v botách.”
Leč ani tato remarqueovská zkušenost nebyla tím nejdůležitějším, co poznamenalo první album Jamese Blunta. On si totiž s sebou téměř osudově nese nejspíš prenatální písničkářské dědictví sedmdesátých let. Když třeba Elton John prvně slyšel Bluntův andělský hlásek na singlu You‘re Beautiful, vysekl o dvě generace mladšímu Bluntovi poklonu, prý že “důstojný a moderní následník” veleslavné Johnovy skladby Your Song. “A vůbec, celá deska mi připomíná časy, kdy jsem začínal.” Tak pravil sir Elton John. 

Asi tak před dvaceti lety koupili rodiče školákovi Jakoubkovi (Jamesovi) tříčtvrteční housle, u kterých trpěl podobně jako u piana. Tedy ne že by se jeho tatík plukovník v hudbě vyžíval – jen se to tak v lepších rodinách slušelo. “Vždyť my neměli doma ani přehrávač, jen v autě a k tomu asi tři cédéčka. American Pie (Don McLean) a nějaký Beach Boys nebo co,” truchlí dnes Blunt. Teprve ve čtrnácti letech si půjčil od kamaráda kytaru, drhnul akordy podle Nirvany, Queen či Dire Straits, taky napsal svou první píseň a rozhodl se být hudebníkem. Leč když se po čase rozhodovalo o Jamesových studiích, jiná než vojenská kariéra nepřipadala do úvahy. “Otec mě do toho prostě dotlačil,” říká Blunt. Po absolvování Bristolské univerzity Blunt logicky nastoupil do armády, kde to po čtyřech letech dotáhl až na kapitána.

Plnou polní vpřed

Někdy v polovině roku 2002 si sbalil plnou polní, poděkoval armádě a s několika mizernými demonahrávkami v kapse, rozhodl se být muzikantem “na plný úvazek”. “Otec z toho byl na nervy, protože jsem šel z jistoty do neznáma,” říká James. Přestože podomácku natočené písničky považoval Blunt za bídu, jakási vnitřní síla a opravdovost jeho skladeb dokázaly pohnout management Twenty First Artist (mj. Elton John), aby “havranpírka” vyzkoušel: do měsíce po návratu z vojny pozvali třiadvacetiletého válečného veterána na konferenci s hudebními předváděčkami do texaského Austinu, kde se ho ujala Linda Perry; ano ta nejslavnější ze “čtyř neblondýn”, dnes šéfová docela úspěšného vydavatelství Custard Records (Sunshine) a veleúspěšná skladatelka a producentka (Pink, Christina Aguilera) a bryskně s ním podepsala smlouvu – inu, ženský instinkt. “Byl jsem z toho trochu nesvůj, spíš vyděšený,” doznává dnes Blunt. S roztřesenými koleny se v září 2003 vypravil (už bez plné polní) do Los Angeles, aby pod kalifornským sluncem natočil své debutové album. Jediné co měl v záloze, byly vzpomínky a jedinečné zážitky z války a taky talent, který mu pomohl přetavit je v písně.

Z producentů, které mu Linda Perry nabídla si vybral Toma Rothrocka, hlavně proto, že obdivoval jeho práci pro Elliotta Smithe (dodejme, že Rothrock se podílel také na albech Becka či Badly Drawn Boye). Nahrávání a vzájemnou spolupráci si James pochvaluje: “Výsledek je směs mé naivity a nezkušenosti a Tomova gruntu,” říká. “Rothrock není producent, který velí, spíš se snaží vcítit do mých písní a občas usměrnit to, co chci vyjádřit a nejde mi to. Já měl spousty nápadů a Tom mi pomáhal ‘zaostřit‘ obraz.”

Desku předznamenaly dva singly: Wise Men a především jednoznačný hit You’re Beautiful, harmonicky košaté, rytmicky komplikované písně – jedinečné, místy trochu hořké historky, podané velmi autenticky a především barvou i výrazem velmi výrazným hlasem.

Album Back To Bedlam (Zpátky do cvokárny) patří rozhodně k nejzajímavějším debutům, které letos vešly ve známost. “Intimní práce, něžná dovednost,” popsal Bluntův debut recenzent časopisu Time Out. Dodejme, že občas zaregistrujeme písničkáře nové “postcobainovské” generace. Málokterý z nich má však takové charisma, tak přitažlivý hlas a nevšední písničky jako James Blunt. Někteří odvážní jej přirovnávají k Jimu Morrisonovi, úplní střelci od boku pak k Hendrixovi (pravděpodobně kvůli skladbě So Long Jimmy), a další připomínají Lou Reeda z období alba Transformer. Mně se sice líbí srovnání s Jeffem Buckleym, dej mu pánbůh nebe, ale přece jen bych s “uváděním do písničkářské síně slávy” počkal. James Blunt má určitě v hlavě dost nápadů na druhou desku a asi i dost inspirace: bolesti v duši. V jeho věku už byli Hendrix I Morrison na pravdě boží, James Blunt má (nejspíš velmi trnitou) cestu před sebou. A i když zatím vede přímo z malých londýnských klubů, přes několikatisícové arény až na festival v Glastonbury, nic není jisté. Kdo ví, nejsou-li to jen těšínská jablíčka letošní sezóny.

Jseš krásná, krásná – a tak to je / Zahlédl jsem tvou tvář v davu / A co s tím / Vždyť s tebou nikdy nebudu / Jseš krásná // Snad anděl ti kreslil úsměv / Když si řekla, že by to šlo / Ale karty na stůl: S tebou já nikdy nebudu. Ale ta chvíle, ten okamžik je navěky.” (You’re Beautiful)

Nepřipadal mi vůbec jako válečník. Zíral jsem na něj skrz plot ohraničující území BBC. Jako bych v jeho očích viděl strach a touhu ten plot, symbolizující showbusiness, přeskočit a zmizet kdesi u veliké řeky. Ach, Havranpírko, zdá se, že to nebudeš mít v životě lehké.